Pták

To, že sem závislej na nikotinu, je daný už od dob starýho Egypta (vážně, tyhle pergamenový spisy se našly v třiašedesátym). Pomáhá mi to odjebat stres, uklidnit mojí teple nalazenou mysl (nebo co to je) a taky je to tak všeobecně prostě způsob, jakym rád odjebávám volnej čas, když během práce potřebuju na chvíli vypnout.
Tuhle relaxační minityčinku, plnou XY jedů, většinou pálim u nás za barákem. Kde je lavička. U který je dětský hřiště. Což je jedna z věcí, co mě sere. Ono to všeobecně vypadá hrozně na píču, když si hrajou děti 3m před váma, zatímco sedíte přímo naproti nim a onanujete, že jo. Takže se nakonec zvednu a jdu to dopálit někam jinam.
Ale vo dětech teď nechci mluvit, protože za poslední 3 dny se děje fakt zvláštní věc. Kdykoliv jdu na to žvárensie, tak asi 4-5m ode mě přistane pták. Co je to za rasu vám neřeknu, odborník přes ptáky jsem pouze přes chlapce. Takže - Přistane, stojí (ptáci vlastně sedět neumí, co?) a ČUMÍ na mně! Což by nebylo tak divný, kdyby tam nepřistál pokaždý, co jdu ven. Divný? A to ještě neni celý. Ten křivák si začal vodit i kámoše. Takže du ven další den, sednu si, zapálim si a už tam lítaj ve třech. Pomalu se přibližujou, ale mezitim to naštěstí dopálim a jdu domů, takže se žádnej Hitchcock zatím nekoná. Ale přibližujou se. Každym. Dalším. Cigárem. Co bude zejtra? Co bude za tejden? Budu mít ještě voči? Co když je to moje reinkarnovaná bejvalá, která se vrátila v čase, aby se pomstila za to, jak jsem kdysi hrál to Halo o 2 minuty dýl, než jsme si domluvili telefonování? Co když je to Hitler, kterej plánuje comeback skrze zvířecí říši (slyšíte, jak fikaně to zní?) Co když jsem byl zvolenej jako Ace Ventura, kterej povede zvířecí svět jako vzpouru proti všem lidem? Co když je to jiná bejvalá, která se chce pomstít za to, že mě podvedla dřív, než já jí? Nevim. Každopádně před 20 minutama jsem byl na cigáru a byli už čtyři. Jelikož trojčlenka byla jediná látka na základce, kterou sem pochopil z matiky, tak se přímou úměrou dostáváme k tomu, že za měsíc jsem buď rozklovanej do sraček já, nebo vy. Užívejte života, přátelé. Tu teorii o tom, že jste v goru vy, beru totiž k srdci radši.

20 let.

Stojim mezi dalšíma tisícema lidma. I tak je absolutní hrobový ticho. Ta atmosféra je znát úplně na všech. Všichni maj slzy v očích, jak kdyby právě začla zkurvená válka. I já. Furt vůbec nikdo nic neříká. Právě skončil zápas v KV Aréně. Energie vyhrála 1:0 nad Budějovicema. I tak ale vůbec nikdo nemluví, netleská, nekřičí. Všichni ví, že po 20 letech se Vary loučí v extralize.
Na chodbě potkávám člověka, kterýho vídávám na hokeji přes 15 let. Týpek je v tak hroznym emočním sesypání, že ho musí objímáním uklidňovat sekuriťáci.
Postiženej mladej kluk, s kterým se vždycky zdravíme a kterýho bere jeho vlastní máma každej zápas na Vary, aby měl aspoň něco v životě, je skrčenej, má záchvat v křečích a....brečí. Přemejšlim, co mě dohání k tomu, abych se zlomil taky, jako první.
Někdo brečí dřív, někdo pozdějš. I tak se ale proberou první hlasy a vyvolají tým zpátky na led, ten přijede. Všichni najednou tleskají. Všichni ti, co jsou spolu s týmem i přes nejhorší časy, ne hrdinové na facebooku, ne věčný hateři, ne vymrdaný hlavy ze Sokolova, co fandí Plzni, protože přišli o sponzora, kterej dal radši peníze Varům. Všichni, co sme za nima stáli celý léta. A cejtit to jde přes každýho z nich. Hrdost. Naděje na lepší budoucnost. Tleskání nepřestává, přidávají se úplně všichni, kompletně celá aréna. Nikdo nechce odejít, ani fanoušci, ani hráči. V ten moment, kdy Energie padá do druhý nejvyšší český ligy, se najednou všichni stmelili do jednoho. Konečně.
Najednou se rozezní arénou chorál, v jehož textu "Vždycky jsme s váma, v extralize anebo v pralese" se přesně ukazuje, kdo právě teď v aréně tleská. Mám tak debilně zlomenej hlas, že si připadám, že už do píči nemám vůbec sílu na to zazpívat další verš. Potřebuju hrozně panáka něčeho hrozně zkurveně tvrdýho. To je jediný, na co myslim. Ale dávám to. Loučení s extraligou byl absolutně nejemotivnější sportovní zážitek. Což ale nikdo nezasvěcenej podporou nikdy nepochopí. Což můžeš přirovnat s tvojí životní láskou, protože ani ta Tě nepodpoří tak, jako my Energii. A možná je mi vás i líto. Zasloužili byste si nás. Snad se brzo vrátíme. 20 let v nejvyšší soutěži je delší čas, než by si kdekdo přál. Ale rok bez ní, ten bude ještě delší.