Jestli něco absolutně miluju a dal bych za to ruku, nohu a kus brejlí do ohně, je to hokej. Takovej ten orgasmickej pocit, když ste s kámošema vedle sebe na stadionu, lejete se pivem, chlámete se všemu, na co přijdete a pak si při gólu vyblejete plíce, je absolutně k nezaplacení. Většinou to sice dopadá, že skončíme někde v hospodě a vesele pokřikama probouzíme celý město, když jdeme domů, ale co už. Však oni nás jednou dostanou.
U nás ve Varech je to s hokejem těžký. Klukům se dlouhodobě nedaří, a když se daří, tak nás (i před kamerama ČT) zařízne ten týpek v tom pruhovanym. Myslim, že se mu říká kokot nebo tak nějak. Na Varech jsem vyrostl a nikdy bych je za nikoho nevyměnil, a ačkoliv jsem posledních pár let hokej moc nenavštěvoval, když se nedaří, tak prostě du, i kdyby jakseříká fotra věšeli.
Poslední měsíc byl celkem zajímavej, protože jsem ho víceméně celej prokalil. Byly k tomu v podstatě tři pádný důvody:
Byl silvestr.
Byla nálada.
Hrály Vary.
Jo a taky jsem teoreticky nezaměstnanej. Ale proč bych psal o píčovinách, když existuje i láska a vášeň. Právě jsme koupili 10 lístků na nedělení derby s Plzní a to je teď to nejdůležitější. Jo a taky jsem se zamiloval. Hrozně. Moc. A je to němka. Mein papagei ist blau und rot.
A na závěr jeden, co prořízne dnešní noc.
U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo: Vary! Vary! VARY VARY VARY!
Žádné komentáře:
Okomentovat